RÁNA.

V duši rána hluboká

zeje, zeje, zeje, zeje,

dělá ze mne otroka,

každým jitrem hloub se reje.

Není léku proti ní,

pálí, pálí, pálí, pálí,

jas mé duše zastíní,

radosti zdroj každý zkalí.

Novým štěstí pokusem

jen se hlouběj jitří vždycky.

Co víc mohu? V bolu jsem

tichý již i apatický.

Ať mne zcela zahrne

mořem velká beznaděje,

budiž – duch již netrne,

rána zeje, zeje, zeje...