RANDEZ-VOUS.

l dneska chlad si lhali,

zde ještě stojíce.

Vše ironisovali.

A sebe nejvíce.

Že všeho je tak líto,

co vykvést nesmělo.

– Že za rok nebolí to,

co kdysi bolelo.

Že už je všecko marné,

když nikdo neslyší.

– Že člověk zvolna stárne

a snad se utiší.

Že bolest přejde brzy,

dnes, zítra, po čase...

– A měla v očích slzy

a tvrdě smála se.

Že jsou tu jakés hříchy,

jež marně smýti chcem.

– Smích nervosní a tichý

mu zahrál hořce rtem.

A dál zas hovořili

o starém thematě:

O snech, kde není síly

a hynou vypjatě.

O srdci, které plálo

a neznalo to říc’,

o rtech, jež řekly málo

a chtěly říci víc. –

Dnes naposled tu stáli

při svitu měsíce.

Vše ironisovali.

A sebe nejvíce.