Raněnému ptáku.

S hlavičkou staženou

do vzletných ramen

naříkáš, druhu můj:

„Ach, už je amen,

hruď se mi tetelí,

oko se kryje...“

Ztiš se, má ruka tě

za ňadry skryje!

Hovoř, co stalo se,

rozmilý brachu?

schoulen jsi, zčepejřen,

proč tolik strachu?

Křídla jsou bez vlády,

nožky jak ťaty –

kdo pak ti ublížil,

kollego zlatý?

Kočka-li z hajnice –

zjasni přec očka –

tlapou tě ranila?

Ohavná kočka!

Či divý krahujec

cuchal ti peří?

Ohavný krahujec,

hanba té sběři!

Nebo tě ostříž rval,

zbojník ten divý,

bratře můj ubohý,

zpěváku snivý?

Pojď, ať tě vyléčím

k novému jaru,

zchudloť by bez tvého

zvučného daru.

Bez tvého návratu,

bez tvého hlasu –

pojď, věrný příteli

v stesku i v jasu;

až přijdou ostříži

s novými spory,

prchnem jim sdruženi

v lesy a hory!

Prchneme do oblak,

k slunnému kraji,

k zpěvu kde andělé

na harfy hrají,

tam zniknou bolesti,

stezky i hoře;

večer se nachýlil,

čekejme zoře!