RANĚNÝ

Když belhám se o své holi

a zásluhou každý je krok,

nechť rána pálí a bolí –

šeptám si monolog.

Šeptám jej sněhu i plesu

zbožně a vzpurně tak.

Svou trýzeň do hor nesu

jako svůj druhý zrak.

Dívám se v srdce lidí

a v smutek vývratí.

Zdráhá se všechno a stydí

svá muka přiznati.

Kdo vzdorují, strádám s nimi.

Vyslech jsem zpověď žen.

Cítím s porobenými.

Zní mi neslyšný sten.

Mrtvými šel jsem lesy,

pověrou neblahých míst,

živlů tušil jsem běsy,

zřel dravců nenávist,

vztek bystřin rozpěněných,

balvanů trpný žal,

let mraků rozkřídlených

i hrdost mlčících skal,

jež vichrů nárazům dračím

svá čela vzepialy.

Dívám se. Šeptám si. Kráčím.

Má rána již nepálí.

Kdo bolest máš, v bolest větší

prahnoucí zraky noř.

Když hoře tě nevyléčí,

s mraky se dohovoř

o skalách, bouřích a lidech,

o hře i úskoku vln,

a bude tvůj každý výdech

strázně a něhy pln;

a poznáš: Křeče přešly,

zaschly krůpěje ran.

Buď kliden: miluješ-li,

co na tom, zdas milován!

Mlhy s hor štítů sešly

a vítr nese tě výš.

Buď chrabrý. Jen miluješ-li,

co na tom, že krvácíš!

Jdi, stoupej. Byť strhán a sešlý,

přec nezlomen a hrd.

Jsi vítěz. Neb miluješ-li,

tvá láska přečká smrt.