RANNÉMU SKŘIVANU.

Jsi oživlý ty kvítek, záhy

jenž z jarní vyšel chladné vláhy

v ty opuštěné, smutné dráhy

a pustý dol,

kde vzduch je dosud sotva vlahý

a mrtvo kol?

Či’s hlíny kousek okřídlený,

jenž nemoha se dočkat změny,

skřek zimy, mrazu van a steny

chce zapomnít,

a záhy steskem roztoužený

ke slunci vzlít’?

Tak časně’s minul polní skrýše

a jako lístek vznes’ se výše

až do mračné a mlžné říše –

ó stup jen zpět,

hle, sever dosud mrazem dýše

a dříme svět...

Vše dosud smutno, pusto v poli,

kol šíří se jen obzor holý,

a dlouhý stín tam leží v roli,

kam zrak jde nám;

kdo z živých teď tam žíti volí

a zcela sám?

To’s ty, můj druhu, pěvče malý!

Kde vznešený teď orel králí,

kde slavík sklízí marné chvály?

Ty hřeje jih,

ti všichni v bezpečné dlí dáli

ve hnízdech svých.

To není svévole ni ples,

proč slabým křídlem jsi již dnes

se od země až k nebi vznes’,

toť cit je vyšší,

toť dum je bouřných divá směs,

jež horlí v tiši.

Toť zdá se, chudých bol a sten,

jenž na polích byl zapomněn,

když slední klásky v hořký den

hledali sobě,

zde tebou teď byl nalezen

v tom bídy hrobě.

Toť vzdech byl vdovy, dítka vzlyk,

toť šum byl slz, jenž v taji znik,

toť prudký starců vzkřik a ryk

a mužů hoře,

jímž propuk’ zoufalosti mžik

a smutku moře.

Než jaro v květ se oděje,

než zrní v brázdy rozvěje,

než vzejdou žní zas naděje,

ty voláš v lkání,

ať úrodu též rozleje

do chudých dlaní.

Jak výčitka, jež neumdlívá,

jak žaloba, jež věčně živá,

tvůj zpěv ať stále boha vzývá

nad blankytem,

a dole v bohatých hruď vrývá

se soucitem!

Ó, zpívej, pěvče, bez oddechu!

Jeť v světě mnoho tajných vzdechů,

ty uvolni je, zbožnou těchu

dát bídným spěj!

Nes naděj pod chudobných střechu,

ó pěj, ó pěj!

Pěj, pěvče, lásku, pravdu, víru!

Ó rozezvuč se po vesmíru!

Až uzříš slitování, smíru

tam oběť plát,

ó rozbij žití bouřnou lýru

a umři rád!