Ranní

Nevzchází to slunce jasné z Biokova?

Jestli ono vzešlo, proč ty ještě spíš?

My jsme zase z lovu hezkou chvíli doma,

zase s bžundou, s bžundou jako stokrát již!

Nechce ryba, nechce do houfu se dáti,

tam, kde v množství jde už, dravá lapá ji,

nevím, co nám z chleba rybí maso vrátí,

pramen bídy zas nás napřed napájí.

Marně lampa září, jindy hra tak snadná,

černá stěna před ní roje rozptýlí,

co pod světlem skáče, není kořist žádná –

malá sepiola v kráse motýlí.

Marně patron hřeší, svičar hloubky hledá,

odkud ryba pouští pěnu k hladině,

nouze ráno sedá za nás k veslům bledá,

nouze, jak ji známe vzteklou jedině.

Kdyby usmála se, což by ubylo jí?

Člověku je úsměv vínem života.

Ještě ty mne opusť, padnu bídně v boji,

do rakve mne hodí hlad a žebrota!

Vždyť mám oči slepé, děvče milované,

nezhojí je nic, než poplach očí tvých.

Otevř okno, drahá – ať se co chce stane –

to, co zachrání nás, jistě není hřích!