RANNÍ HODINY

Víc ze žhavého slunce neproniká

než zlatý prach, neb plachty na verandě,

kde sedíme, jsou spuštěny. A sedíme tu

s ctihodnou vdovou, Madame Lebeděvou,

a samovar na stole šumí, šumí,

a zlatý čaj se ve sklenicích třpytí

a suchary tu, máslo, žluté hrušky,

jimž ruměnec na oblých bocích leží,

a velké hrozny omželého vína.

A Madame Lebeděva tiše, zvolna

mě jako špačka vyslovovat učí

akcenty ruské, slova vysvětluje,

i stránku přečte z čerstvě přišlých novin

a ptá se po žití a zvycích našich.

I vypráví o drahém Turgéněvu,

s nímž mluvila kdys, líčí jeho chůzi

i pohyb bílé ruky, když si projel

své stříbrné a čisté husté vlasy.

I verše zacituje, měkké verše,

jež psal – jen pár verst odtud blíže moře –

Alexěj Tolstoj, poet zbožňovaný

vší ženskou Rusí; kloní při tom hlavu,

ta sladká hudba dosud dojímá ji

jak před léty, když byla dívkou snivou.

(Muž její, rozšafný a vážný sudí,

už na druhý rok věčným spánkem dřímá

pod bílým kamenem tam v dálné Moskvě.)

O Moskvě mluví, Petrohradu, lidech,

kostelích, divadlech a obrazárnách –

a všecko zvolna, abych porozuměl.

Sbor svěžích hlasů slyšeti sem zblízka,

jichž zdvih a pád kol klepot připomíná,

to z Oleïzu, ze školy, kde děti

Tatarů učí moudrosti se prvé

po způsobu svém. Poodhrneš chvilkou

verandy plachtu: jaké jasné nebe!

A moře, moře, moře, velké moře

úsměvné, svěží, modře rozčeřené

s tím milionem blesků roztříštěných

v dál, v šíř se táhne... Bozi, jaké ráno!