Ranní meditace.

Jak den po dnu ti mizí,

cos je ti více cizí,

cos je ti více bližší

a to tvou touhu ztiší.

To cizí vzdaluje se

tak jako kroky v lese,

jak mhy, když jitro vstává,

a noc práv svých se vzdává.

To bližší blíže kyne,

kol duše tvé se vine

jak z trávy dech a vůně,

jak leknín z černé tůně.

Týž svět ti kyne kolem,

naň včera zřel’s jen s bolem,

dnes díváš se naň klidně,

ba soucitně a vlídně.

To tím, co duši cizí,

že víc a více mizí,

a to jen, co ji ztiší,

že bližší jest a bližší!

Ty, jenž čteš tyto řádky,

mír v sobě máš-li sladký,

pak netřeba ti jména,

jež zde jsou utajena,

pro cizí to, jež mizí...

Tvá duše zná to ryzí,

zná rovněž to, co bližší,

jež v posled všecko ztiší.