RANNÍ OTČENÁŠ.

Z červánků krvavých ať nám se mírně vznese

svobody bílý den, jak děti modleme se!

Otče náš, jenž jsi nám vždy chránil českou zemi,

„Národ“ jest jméno tvé! Buď posvěceno všemi!

Přijď k nám tvé království, ty vládce, králů vyšší,

národe! Zákon zjev, ať zástupy jej slyší!

Buď vůle tvá všem svatou, jak ji zmocnil vlásti

celek tvůj, ne tvých zlomků rozbrojné jen části!

A jako v nebi, když sbor andělů všech koná

svorně, co kázal Bůh, čiň svornost neodklonná

vždy tak i na zemi, kdež otec synům velí:

„Milujte se jak národ nerozdílně celý!“

Dej nám chléb vezdejší – dej chléb nám lásky přejné,

bratrské, lidsky krásné, silné, neochvějné;

vyssává-li krev bratrů žravý upír zkázy,

mstitelský hněv náš zdrtiž pádnými jej rázy!

Ať ruku v ruce svůj se k svému chranně druží,

národa zhoubcům v odpor spalnou moc v něm tuží.

Odpusť nám naše viny, jež jsme v chabé době

páchali proti vůli tvé i proti sobě,

národe, otče drahý! Odpusť naše hříchy

vyvřelé z pošetilství, z lakoty a pýchy,

z marnosti rozhýřelé, z plané chtíčů kletby

a nejhůř z nesvornosti, Satanovy setby!

Jak i my odpouštíme vinníkům dnes našim,

ač zadostiučiněním byla msta by blažším,

odpusť nám, národe! Aneb nás trestem stihej,

výstrahy žhavou metlou v oči naše žíhej,

pokání naše přijmi, očistou nás zvedni;

uč nás, jak býti v pravdě tvoji, sví a jedni!

Jen, otče, neuvoď nás v pokušení sketství!

Národe! Koříme se v citu svého dětství

velebě tvé a slávě, jíž ti daly věky.

Svrchovanost tvá náš je cíl. Zdaž nedaleký?

Zdaž mizí v dáli? V srdcích nám však blízko hoří,

tak jako jitro bělá nad krvavou zoří...

Věštecký zor tvůj zkoumá jas – a světlem plane.

Ale zbav nás od zlého! A tak ať se stane!