RANNÍ PÍSEŇ LESA

Tisíců jazyků hlaholem všeho, co kolkolem,

šumotem listí a snítek, z nichž každá rovna je strunce,

šustotem stébel a stvolů a stonků

a cinkotem zvonků,

jež v trávě se rozvily za noci němé,

tě vítáme, žehnáme, pozdravujeme,

ó, zářící slunce!

My stromy, jež nejvýš se tyčíme v klenuté nebe,

jsme nejdřív spatřily tebe

a vzpínáme k tobě, na hlavách zelené jmélí,

ó, Vykupiteli!

jak druidi staří svá dlouhá, větevná paže;

my lesa věštci a stráže

se klaníme tobě jak v světa prvotné jitro;

ó zahřej nám údy i nitro,

ať v radosti života bezmezné zapomínáme

let tíhy a trudů a vichru, jenž sněti nám láme,

a bolestných nocí, kdy mráz nás hlodával zimný;

ať rány, jimiž tělo nám stůně,

se zcelí a slza vděčnosti naší

ať k tobě se vznáší

s tím šumotem naším, v němž své ti zpíváme hymny,

jak kadidla vůně!

Vstříc tobě jásáme, života zdroji, my ptáci,

svou písní nejkrašší, v které se ztrácí

i úzkost, i bázeň a jediný motiv jen svítí

a stále se vrací:

Ó, blaho lásky a žití!

Vlij v peruť nám sílu, ať vzlétáme k tobě vždy blíže,

nech kvést a zráti vše kolem,

ať země, kam padáme po letu, zem, jež nás víže,

je jediným bohatým stolem,

kde všecko se sytí a tísní,

ať celý jak vesmír, tvou prohřát jásavou bělí,

je jedinou písní!

Viz, motýli, šídla a komáři, mušky i včely

rej tančíme šílený, paprsk jak pokynul slunný,

a v letu a shonu

a ve hře do tenkých tónů

jak ladíme hrudi i křídel svých kovové struny!

Tvým dotykem zámotky pukly,

a z pouta těsných jsi kuklí

nás vyvedl, vítězi, zalil svým radostným světlem.

Ó, tančíme šíleně po lese zkvetlém,

bacchantky vzduchu

opité vínem,

neb nesem si z kolébky mlhavou tuchu,

že žijem jen tebou a s tebou též zhynem

již s večerním stínem!

My květy ti nesem balsám sladkého dechu,

ó, kouzelný života tvorce,

tys k žití nás probudil v trávě a mechu,

ó, pojď a líbej nás horce!

Krev naše i pyl náš i barvy našeho kroje

vše tvé je, vše tvoje,

ó, líbej nás, líbej, jsme tvoje s celým svým čárem,

ó, líbej nás, milenče žhavý,

nechť skloníme hlavy,

neb sladko je rozkvést a umřít v tvé lásce za parné znoje

tvých polibků žárem!

Ó, jásejme, zpívejme všichni tu: žijem ó, žijem!

A světlo, jež pijem,

zas dýchejme dále a šiřme ústy i póry,

i člověk, tvor chorý,

jenž z našich se řádů již vymkl a žije jen v mraku,

ať v stupnici žití

se článkem zas jedním a bratrem sourodým cítí

nás stromů a zvěře a květů a ptáků,

krev smyje, jež ruce mu třísní,

a srdci dá růžemi rozkvést a retům svým písní,

a v jeho ať očích, té dvojí hluboké tůňce,

ať zahoříš znovu na krásy, na lásky lovu,

ó, zářící slunce!