Ranní procházka.

Konečně! Volný jsem,

pryč z města ruchu,

jak sobě oddechnu

ve volném vzduchu!

Z rána jsem dříve vstal

než sekáč s kosou,

nivou se k lesu bral

sperlenou rosou.

A juž mne přivítal

starý hvozd dumný.

Jaké to hlaholy,

jaký ples šumný!

Bože, ty zázraky

světla a stínu!

na hlohu, na bříze,

na planém kmínu!

Kukačku z blízka slyš,

doupnáka z dáli,

jahodím kvete dol,

diviznou skály!

Ukrytý olším zdroj

šumí a zpívá,

motýlů a much roj

v zlatý vzduch splývá.

Náhle krok zastaven

travou je hebkou,

u cesty mrtvý hoch

s rozbitou lebkou.

Střelil se do spánku,

v krvi tu leží;

potřísněn mechu kol

koberec svěží.

Bože můj, co jej as

přimělo k tomu?

Leží tu, jakby spal

ve stínu stromů.

Kdyby jen nebylo

té díry v hlavě

a těch rtů zmodralých,

té krve v trávě,

řekl bys, on je živ,

zdřímnul jen tady;

vždyť je tak spanilý,

vždyť je tak mladý!

Zatím vše okolo

v slunci se leskne

i ústí vražedné

té zbraně bleskné.

Skály žhnou v polibcích

světla a jasu,

v štěstí bys věřil rád,

jak věříš v krásu.

Šumí zdroj, zpívá pták,

v nach plá houšť šerá,

hvozd hučí z hluboka

dnes jako včera...