RANNÍ SLUNCE V SZEGEDU

Ve čtyři, v půl páté ráno,

než ticho je protrháno

plechovým třeštěním trubky,

než vojáci z front se vysypou,

semena z plodů, jež zralé jsou

a praskají,

tu uprostřed na nádvoří

se zaleskne kalužinka,

na tváři šedé, vystydlé hoří

čerstvá a bláhová šminka,

rybníček slunce

se dětinsky sminká.

Větřík ho nemůže rozčeřiti,

pokojně svítí.

Větřík jen hlavy chladí nám,

kteří se první u hydrantů

myjeme ze šálků v malém kvantu

vlažné a kalné vody;

větřík je laskavá ruka.

Z ostatních věcí jen muka

číhají na nás.

A mimo zlatou sluneční louži

každý se nedůvěřivě plouží,

ze stínu s hrůzou hledí na ni,

na její teplé usmívání,

jež roste a rozpaluje se.

Sám,

poněvadž ještě nejsem zdejší,

poněvadž ještě si vzpomínám

na jaro severnější,

odrážím na zlatou hladinu

člun, zvyklý v slunci se kolébat,

člun, jenž by někdy se potopil rád

a jindy tiše se zasní:

Vrby a olše táhnou se po březích,

od splavu zvoní ženský smích

a pěnou skáče pstruh,

napravo, vlevo na stranách lesy

se všemi hlaholy, šumoty, hlesy,

sečemi horce se tetelí

pach rozkošnických postelí,

v plápolu tančí hmyz...

Ale jak hořkou mandli náhle

pokoušu, vyplivnu před fronty zprahlé

naděje, snění:

povelů nože řady krájejí,

biplány v modři se koupají,

ve výhně slib se mění

jezero slunce.

Kol po všem smutku pravoúhlém

zářící stéká proud,

a v srdci zmrazeném a ztuhlém

všecko je troud.

A tu již východ zaúpí,

jdou čtyřstupy, jdou čtyřstupy,

na nebi hledáš mrak.

Nebesa jsou však natažena,

ni záhyb,

doběla skvěle vyleštěna,

ni skvrna,

k zemi se navrací zrak.

Do slabin práská tě polnice

na horké, rozryté silnice,

ve prach a žár:

jsi sousto téměř bezcenné,

do kotle k změknutí vržené,

za chvíli vzkypí var.