RANNÍ ZPĚV O NEJSTARŠÍCH VZPOMÍNKÁCH.

Jak často po nocích dlouhých, kdy vichry se prou

o nově zjevených končinách,

kdy ještě v tmách

shluk stříšek a lomenic, štítů

v mátožných massách ční

jak maškarní průvod, jenž v posuncích právě zkamení

svou rozmarnou, bizarrní hrou,

by za chvíli v tichém rozdnění

se proměnil v moře kamení,

jež růžemi jitřními rudé, –

kdy hoši mí v spánku jsou růžoví snem, –

tu o něčem dávném sním, o plesném,

a naslouchám k ránu, a mladou mám duši svou:

O všem tom, co nejdražší,

co z celého života nejkrasší

mi bývalo kdys a co mi bude...

O krásných láskách nade vše větších,

mluvících naivně v dětinských řečích

a prosvěcujících dny chudé...

To byly kdys chvíle, kdy sám

jsem pocítil rozkoš, být připoután a spiat

se vším, co draho, co snům a myšlenkám

se musilo krásného zdát...

Kdy, dítě, jsem vyběhl z bílého domu

do lipové aleje, v zeleň trav

a poprv jsem křovím slunnou stezkou

sám bloudil a zpíval píseň k tomu

a zastaven první ženou vesskou

ssál poprvé drsnou selskou něhu

a starodávný ten mrav...

Kdy zakvítal v chudobkách sad,

kdy, ramena v kvítkovém šátku,

jsem vídal ji zpívat a hrát,

svou předrahou matku.

a její veliké oči plát

pohádek žárem a tajemnem,

kdy altový její hlas

se něčím bolestným třás’.

tím vším, co v přátelství vzájemném

jen jedinou bytost vždy stvořilo z nás...

Kdy v dalekých obzorech

jsme kráčeli s otcem poli,

šli lesy a kdesi jak v snech a v snech

nejvyšším na vrcholi

stanuli beze slov...

Přes vrcholky stromů když mne zdvih’,

já z dálek a propastí hlubokých rýh

vsi sčítal a města, – až na domov

nás upomněl večer, jenž kýv’.

Kdy utišeni dne prochladem

jsme sestupovali západem

zčeřených větry niv...