ranní zpěv

zhasly hvězdy, zbledla luna,

zšedlo modro oblohy,

od východu s dunou duna,

světlem napojená duna

táhnou v hloubku rozlohy,

nastal den.

mnohým po probdělé noci,

někdo právě na smrt šel,

všichni jako za nemoci,

dlouhé těžké za nemoci,

tají slabost, smutek, žel,

marnost dnů.

marnost snů a nocí marnost,

marnost krve prolité,

hrůzy strašnou jednotvárnost,

krvelačnou jednotvárnost –

nezískáte, ztratíte

a všecko.

řeka nazpět nepoteče,

nezastavíš veletok,

padneš stoje nebo kleče,

před životem bídně kleče:

nemilosrdný je sok

zpychnuvších.

život ruce tiše sepne

pod lidskými křečemi;

pak se náhle znova vzepne,

nad slzy a krev se vzepne

jarem táhne po zemi,

byť v zimě.

z marnosti jak mrvy hnojné

zkvetou nové plody hojné,

z naší krve ratolest;

naše smutky, matky kojné,

povedou rod k světlu cest

slunečných.