RANNÍ ZPĚV

Skřivani viseli bez hnutí

vysoko na modrém, jitřním nebi,

a tam v tichu,

mezi Bohem a člověkem,

zpívali o prostých, lučních květech.

Bílé břízy a nádherné petrklíče,

také první osení,

také hroudy a polní kameny naslouchaly, –

bylo tak ticho.

Také šlápoty bosých nohou dětí

v pěšině, která vedla jistě do ráje,

naslouchaly z ranní rosy.

Květiny luční v prvním probuzení

povívaly a šeptaly si, podivily se,

kde a kdo to o nich zpívá,

tak záhy, tak záhy.