Ranní zvon.

Do mého spánku zalehlo cosi,

tak milý, sladký, přítulný tón,

ňadra se vlní, oko se rosí,

můj Bože, to je ranní zvon!

Vzpomínám, jak juž dávno je tomu,

co sladce zníval dítěti v sluch

přes žitné lány, klenbami stromů,

pln pevné víry a tuch!

Vzpomínám, kterak prchával před ním

mých dětských strachů, přeludů tlum,

jak pohár míru douškem se jedním

vždy skláněl k žíznivým rtům!

Vzpomínám, kterak vesnicí tichou

přes pustou náves nad ploty zněl,

nad rybník v dál, nad oráče líchou

k zmlklému lesu se chvěl!

Dlouhá pak léta jak ten zvuk sladký

ztlumily v městě můj těžký sen,

o život všedních starostí zmatky,

v nichž nový vždy vzcházel den.

Dnes v tichém městě českého jihu

v hruď mi jak rosa do květu kles’,

vzpomínek dávných otevřel knihu,

duši zas k rozletu vznes’!

Vrátil mi mládí v sladkém svém zvuku,

rozechvěl struny zalehlé hlas,

mrtvým že stínům tisknu zas ruku,

že mohu doufati zas!

Kolem co život bouří a spěchá,

v nitro on mír a ticho mi svál,

jak bílé pírko, pták jež ti nechá,

s římsy než uletí dál!