Ráno jako úsměv boží

Ráno jako úsměv boží

lehlo do údolí.

Kraj se vzbudil, věděl: slunce vloží

na mé rány náplast zlatou,

les se písní rozhlaholí,

vůně číši vrchovatou

v dlaně země vnoří.

A v tu chvíli tichou, svatou,

den když vzkříšení své světí,

pustí-li se člověk v lesy

bez otázek, bez obětí,

k Bohu jistě nadejde si.