Ráno na Cemešské dolině.

Všude ticho, s modlitbou jen ranní

oddychují stromy kol a keře...

Mlhy se tratí; na Marchotské stráni

kos se ozval, žárliv na soupeře,

že jej réva, jež se k dubu vzpjala,

drobným hroznem dříve na hod zvala.

Po cestě, kraj bohatýrských hrobů,

jede trojka; z dálky zvonek zvoní

na duze, kde visí pro ozdobu;

slyš ten temný dusot malých koní,

již se k dvorci blíží stále více,

jeden přes druhého frkajíce.

Od moře se vody safír blýská,

na korábech drobné vlají vlajky,

na hor ňadrech probouzí se víska,

z pastviny pak zvuk zní balalajky

snivě tak a truchle, že se v hrudi

tužba po vzlétnutí k nebi budí.

V tom podále na habrové houšti,

na něž sedla hrdlička si šedá,

jako střela dravý pták se spouští,

a jak šíp zas v oblaky se zvedá;

již svou kořist stih’... Viz, jak se třese!

Víš-li, kam ji dravec žití nese?

Nuže, nech té tužby v ňadrech vzňaté,

letem nezanecháš v nebi stopy,

jenom na té půdě vlasti svaté,

již probodlo tisíceré kopí

křivdy nájezdníků, vrahů práva;

k ní se vrať, v ní tvá buď smrt i sláva!