Ráno na Řípu.

Stojí slunce v ranní kráse

nad šedivou hlavou tvou,

zlata záře rozlévá se

budící se krajinou;

ty jen pevně, Řípe milý,

dřímáš dlouhý, dlouhý sen,

ať se slunce k tobě schýlí,

neb hrom hřímá ze mračen!

Vážně stoje zabrán v snění,

na den jasný vzpomínáš,

na němž Čecha pokolení

k tobě přišlo, Řípe náš:

tenkrát slzou tě zkropilo

slastí z oka kanoucí,

když zpanilou zem zdravilo

a v ní vlast svou budoucí.

Letěl čas a prapor slávy

viděls v pláních českých vlát,

viděls, mrak jak národ dáví

a naň sype strašný pád;

proto upads v těžké snění

jako věrný vlasti syn,

proto čekáš na vzbuzení,

ďas až zdechne starých vin.