RÁNO NA VSI.

Jas slunce řeku pruhem zlata zalil,

a vánek vlnami, hle, pohrává!

A mizí závoj mhy, jenž kraj kol halil:

Tam rolník kyprou půdu zorává.

A zpívá: „Byl jsem u své milé včera.

To byl, ach, podvečer tam na statku!

A když jsme loučili se za nočního šera,

mně dala kytku za klobouk co památku!“

Já naslouchám a nálada mne tklivá

a zvláštní jímá stav mdlý, teskný, opilý.

Jdou duší vzpomínky a z nich se smutně dívá

mé mládí ztracené a dívčí profily.