RÁNO V MOŘI.

Afrodito, vyšlá z bílých krajek moře,

moje mladá ženo, vykoupaná v štěstí,

Tizian by kdysi Madonny své tvoře

pohanskou tvou krásu byl v ně musil vnésti.

Z modra šíré vody v slunci zřím tě kvésti,

čarovný květ moře vykvetalý spoře,

vlny smavé smějí kolem tebe plésti

bílé pentle pěny zrůžovělé v zoře.

Vystupuješ zvolna, v písku krok se boří,

vůně blízkých zahrad v ústrety ti dýše,

slunce rozžhaveno nad mou touhou hoří.

Ještě se ti s čela vlasem zachyceno

políbení moře perlí; ty jdeš tiše,

Afrodito bílá, moje mladá ženo!