RÁNO V ÚNORU

Naslouchám vzdálenému hluku,

vzdálený život hladím hebce.

A dítě vede kamsi slepce,

podávajíc mu útlou ruku.

Nevidí slepec tvarů, tváří,

nevidí věcí lad a lesk.

A přece nepocítí stesk:

má v srdci cosi jako záři.

Kam vedeš asi slepce, dítě?

Do rašení a do rozpuku,

že do jara už není dlouho?

Kam asi vedeš slepce, touho?

Tep srdce milionů cítě

naslouchám vzdálenému hluku.