RÁNO.

Z rybníků zčeřených se mlha zvedla bledá,

kams' černé za lesy k západu odletěla,

kde v šedých oblacích Noc útěchu si hledá,

když marně smutek svůj zde vyplakati chtěla.

Ulice máčela tu bezmocnými vzdechy,

ven z města spícího jak spěla v mlžném hávu,

kde v šeru luceren bloudila bez útěchy

a marně chladila o vlhkou dlažbu hlavu –

A z dálky ohlíží se ještě naposledy –

Kdes' o zeď opřeni (z nás každý opit tápe)

vidíme zamžený obličej její bledý

a z očí v slepené nám vousy slza krápe.