RÁNO

Své verše psal jsem ještě polo ve snu

za mlhavého rána, kdy daleko bylo slunce,

vše bylo měkké a šedé a ztrácelo se v nekonečnu.

Tu bolest sevřela srdce moje

a řekl jsem si:

Nač psáti verše;

jsou jako květiny, jež zvadnou a jsou pohozeny;

tu bolest pomíjejícnosti srdce mé uchvátila,

palčivá bolest k hlavě mé plížila se.

Sen kolem mne šuměl

a zněla píseň věčného umírání.

A já vstal z lože,

natrhal modrých zvonků

i bílých, sladce vonících orchideí

a trochu zrosené nádhery luční

na ubohé své srdce

kladl jsem tiše –

a spolu kladl jsem své květy

na tisíc trpících srdcí

v polosnu bolestném se zmítajících.

Jiní jim pěli

boje o žití píseň tvrdou a krutou

a volali k nim:

Ó buďte tvrdi a zoceleni!

Ale já vzal jich srdce

jak byla –

měkce a něhyplně

jak květiny, jež tvořily prsty duchů,

křehké a vonné a pomíjející.

A nelál jsem jim,

že touží slyšet jinou,

něžnou a plachou a pomíjející

ubohou, vonnou píseň –

a zpíval jsem jim

svou píseň v stříbrném šeru mlžného rána.