Ráno

V červnové ráno, ve tři hodiny ráno

snem dosud všechno je stkáno

v křehký a bledý tvar.

Kraj, stisknut mléčným poklopem k zemi,

zalklý je dosud soustem noci,

jež s rozepjatými perutěmi

již pouze jako zřidlý stín

hrouží se v západ.

Dědina ještě má zavřené oči,

až k ústům staženu peřinu ticha.

Vychladlý, vlhký vane vzduch

po jejím čele.

Nehybně leží s roztaženými údy,

s pokojným dechem, se spícími pudy

nevinná, sličná.

Vycházím tiše na ranní lov,

nemohu jinak než po špičkách.

l tak však o zrnka písku mé podešve

dělají nesmírný hluk.

A přece se všech stran v celém kraji

již všichni ptáci cvrlikají,

hvízdají, zvoní.

Jen ještě větším ticho však činí

a lidský krok můj tak nevhodným.

Plížím se k řece nemístný zcela,

růměncem tvář se mi uzarděla,

ač slunce ještě v lesích.