RÁNY.

Když obloha se modrá zase klene,

a začne to již jarem vonět v háji,

a květy bílé pučí na pokraji:

tu do lesa jdou děti rozjařené.

To trhá květ, to k potoku se žene,

kdo píseň jakou zná, hned zazpívá ji,

však žel! Pak v břízu otvor navrtají,

a v odvet sladká teče míza z kmene.

Tak básníka svět často v duši raní,

jak děti onu břízu v lesní stráni,

tím plesu víc, čím víc má skráně zdrány.

Jak ale mstí se básník světu za to?

Tok písní se mu řine jako zlato

a sladší nežli víno z každé rány.