Raráš.

To bylo při hrabání stlaní

a stalo se vám asi tak:

Vít slyšel hvizd a viděl maní,

jak s dubu černý spadl pták;

byl promoklý a mdlý i chabý

a plouhal křídla – divný host,

krk tenký byl a nohy slaby...

Vít vzal ho dětem pro radost.

Moc s ptákem jsme si práce vzali,

až z choroby své vyšel přec,

leč jednou v noci než jsme spali,

jak člověk divnou mluvil věc:

„Chceš, Víte, zrní mít a chleba?...“

A Vít děl: „Špaček pták je náš,“

a dodal: „Chci, vždyť je ho třeba;

dej, mluvko, přines, jest-li máš.“

A spali jsme. Tu v dobu rannou,

pták z kouta volal: „Konec běd,

zde, Víte, ukliď pěkně stranou,

co přines’ jsem, viz, pytlů pět;

to pro začátek, přijdeť více,

že’s ošetřil mě v zimní čas...

když vzal jsi mě z té plískanice...“

A Vít šel po hlase a žas’.

Hle, v koutě vedle pytlů pěti

stál pták, byl rud, jak z ohně slit:

„To na chléb,“ sípal, „pro tvé děti,

však neotálej a jeď mlít!“

Vit váhal, v posled děl sám k sobě:

„To divný pták, leč žito mám,

tož semelu je v noční době...“

A do mlýna jel, leč ne sám.

Když zdříml, právě o půl noci

zas volal pták: „Vstaň, Víte, hej,

hleď mouky své; mé za pomoci

máš patnáct pytlů, nakládej!

To divíš, se viď? Nad mě není;

vůz namazán je, chomout čist

a koně řádně nakrmeni...“

Vít vstal, leč chvěl se jako list.

„To vzít-li mám?“ A raráš zase:

„No, ovšem!...“ „Věděl bych přec rád,

kde bereš tolik zas a zase?“

„Kde mohu!...“ „Ej, ty’s tedy krad’!“

„Krad’, nekrad’, co je potom komu?

ty otevřeš jen svoji spíž

a na trh vyvezeš v čas z domu,

jen nesděl se žádným, co víš.“ –

Den druhý přišli ze vsi druzi:

„Ty, Víte, zlého sluhu máš,

my viděli jsme plni hrůzy,

jak obletoval statek náš,

pak třikrát slét’, jak víšek žhavý

tvé nové sýpky na hřeben; –

to rarach, plivník přelétavý,

ač ptákem je, když svitne den.

Sprav duši svou, než pozdě bude,

sic jinak zle ti může být,

věz, raráš okrádá nás chudé;

krev na zrní je!...“ „Jak?“ vzkřik’ Vít,

„to zakončíme brzo, věru!“

a mouku, již mu raráš snes’,

hned v jitra prvním pološeru –

vůz vrchovatý – nazpět vez’.

„Což třeba mouku mlíti znova?“

zněl chraplavý zpod pytlů hlas.

Vít věděl hned, čí jsou to slova,

a strachy se mu zježil vlas.

„Dnes zhyneš,“ pravil v hloubce duše,

„svůj povoz k tomu zřídil jsem...“

A do řeky, trest hříchů tuše,

svrh’ náklad svůj i s rarachem.

„Zhyň,“ volal, „se vším, šelmo kletá!...“

a s prázdným vesel domů spěl,

leč se statku mu v ústret vzlétá

pták příšerný a hněviv děl:

„Tak nalíčil’s to, nevděčníku?

hleď, zdráv jsem, ale ty se sprav,

chtěl’s utopit mě místo díku?

žert chceš-li, trochu líp se bav!

Nic z mlýnského-li nechceš koše,

tu jiného ti nesu cos,

snad stříbrné a zlaté groše?...

viď? hehe, viď? – no jen se hroz! –

Když nechceš, dobrá! Tedy spolu

tam v krčmě budem hrát a pít,

a chceš-li se dřít do mozolu,

též dobře – vše jak budeš chtít!“ –

Vít zděsil se. „Ó jaké bědy!

co s ním?“ děl k ženě... „Zab ho, zab!“

Vít topor vzal: „Bůh pomoz tedy;

viz, dříme pekelný ten rab.

Ej, zhyň!“ A rychle v ptáka pere,

však marně – ďábelský to rej!

Pták vzlít’ a spárem ostrým dere

jak stěna Vítův obličej.

„Co teď? – Dvůr prodáme i nivy,

ať čert si tady bydlí sám.“

A prodal, chudák míru chtivý,

a v jiný dům se stěhoval;

jel vesel dál, leč v koňů ržání

zas z košin sípavý zněl hlas:

„Po celodenním namáhání

snad večer budem v teplu zas!“

Vít křižuje se: „Bože, Bože,

zas on, jenž ku hříchu mě sved’!

Co teď?“ – „No, uprav mi jen lože,“

děl pták a prch’. Vít na práh sed’,

leč dvanáctá když bila s věže,

vích ruče suché slámy svil

a pelech pekelné té spřeže,

pod střechou z došků zapálil.

Vše v ohni stojí. Vít mnul ruce.

„Hle, statek pryč, leč rarach s ním!

má dost!“... Než k Vítově, slyš, muce,

pták v zadu sípá: „Pfuj, ten dým!

Byl čas, že utekli jsme z domu,

vše zničeno je v základech,

můj pěkný pelech. – U sta hromů!“...

Vít hrůzou zděšen tajil dech.

„Co teď? – Snad bude ku posledku

mě trýznit rarach věčným zlem?

Ó, že jsem nenechal tě, zmetku,

radš promoklého pod dubem;

jsem žebrákem, mé děti taky,

nic nemám nežli holou dlaň...“

a Vítu zalily se zraky,

a ruka s rukou tiskly skráň.

Hoch jediný mu hladí tváře:

„Už netrap se a nermuť nás,

já chytnu toho pleticháře

a odkud vzal’s jej, dám ho zas;

mně po třikrát se o tom zdálo,

tož udělám to ještě dnes...“

a dítě, jež vždy s ptákem hrálo,

v hrst vzalo jej a neslo v les.

Pták chvěl se v něžných jeho rukou

a prosil; „Pusť mě, chvilku jen!“

však darmo křídla jeho tlukou,

z těch dětských ruček němůž’ ven;

i křičí, laje, skřehce, píská,

rád k Vítovi by znova prch’...

až hošek známý dub zřel z blízka

a v chvatu ptáka pod kmen vrh’.

Pták lítil se: „Ej, počkej, kluku,

ty’s přelstil mě, co nemoh’ chlap!

Proč v jinou nevložil’s mne ruku?

snad byl bych dřív zas duši lap’;

však z ruky bez hříchu, ty malý,

zpět na vždy do pekla jsem pad’...“

Hoch vrátil se, pták zůstal v dáli –

Vít z práce dům zas měl i sad.