Rari nantes.

Ó vyhostěnci drahé české hrudy,

již na palubě vratké lodice

se zmítáte, ty nekonečné trudy

vyhnanství v srdci bolně tajíce...

Vám bez kompasu v oblast cizích světů

mrazivý vichr duje na cestu

a nebe nedbá vzdechů, které s retů

Vám teskně vanou v plachet šelestu.

Ó plavci řídcí! – o samotě zbylí

v povrchu rmutné, mlžné hladiny,

když kolem vše a vše již pohltily

hučící vlny kalné hlubiny:

ty vlny, které když vše olízaly,

jak šelmy dravé drsným jazykem,

se přesyceny nyní nazpět valí

divokých proudů ryčným přesmykem.

Ó plavci prostí! V Genezaret českém

vy apoštolští duší rybáři!

Dnes kol vás bouře divým šlehá bleskem

Vám rmutnou pěnu vrhá do tváří.

K nebi se vzpíná ruka úzkostlivá

a rtové v prosbě žhavé ševelí:

„Smiluj se, Pane, neb se připozdívá

a sestupit rač v člun jich setmělý.“

Ó sestoupí On!... Vyslyší Vás v hoři,

netraťte naděj – vzhůru srdce jen!

Vy v cizáckém tom, nehostinném moři,

jste snili jenom krátký, těžký sen...

Však přijde čas i pro Vás, plémě chudé,

že bezdno čiré bědy, křivdy, vin,

jak faraonů kdysi moře rudé,

vysuší dechem horkým Hospodin!