ŘASA.

Děti si hrajou u moře.

Ó písky, bělostné písky!

K modravé vodní prostoře

lehl břeh písečný, nízký.

Komáři víří ve vzduchu,

rackové honí vlny,

a všude je plno rozruchu

a duše jsou radosti plny.

Hraju si s mořem. V odlivu

k daleké zabíhám bůně,

a jako to dítě v podivu

prohlížím zázraky tůně.

Vyvstaly zelené zahrady,

lučiny podmořské krásy,

Fauny i Flory poklady,

chaluhy, trávy a řasy.

Všecko má podobu podivnou,

zvíře i květ se tu mísí,

bojíš se, náhle že obživnou

tajemství záhadné rysy.

Zdá se mi, že jsem Adamem,

zázraky poprvé vidím,

bloudím tu v ráji neznámém

a za svou se chudobu stydím.

A jako dítě zdivené

při každé šlépěji bádám,

pohledem chvíle blažené

na jména tvorů těch hádám.

Moře si dýchá z plných plic,

prská a funí si pěnou,

všude mi do cesty lehá vstříc

vlnou svou rozčeřenou.

Ale mě nevábí oceán,

zaklet jsem v zázraky bůny,

pěnou a vánkem ošlehán,

přírody velebím trůny.

Všecko tu moře zajalo,

obrostlo kůly i proutí,

rameny chaluh vše objalo,

hemží se, plíží a kroutí.

Obrostly bůny zelení

jásavě, lákavě svěží,

a na všem, jak přírody znamení,

nádech olivy leží.

Vyšlehla vášeň mladých dob,

vzpomínám herbářů času,

probíhám bůnou, skok a hop!

chaluhu vítám i řasu!

Hle, tam ta řasa malounká

růžovým keříčkem hoří,

houpá se pod vlnou zlehounka,

vyskočí a zas se noří.

A jak ji rukou dychtivou

polapím ze siné tůně,

slije se ve hmotu neživou

v dlaně mé lačném lůně.

Kam se tvá sláva poděla?

pohasla radost moje,

a druhý pohled docela

plný je nepokoje – –

Doma ji teprve nalézám zas

ve spoustě travin a tvorů,

rosolem slizkým poklad se třás

a hnusím si podmořskou Floru.

Přírodo! dive a zázraku!

přihlédni, oko mé, blíže –

a již tě kouzlo přízraku

dychtivým poutem víže.

Řaso má, růžová řasičko,

purpure červcové slávy,

mořská ty krásná travičko,

koruno, královno trávy!

Jakoby poklad nejdražší

pod vodou na skle tě skládám

a v této chvilce nejblažší

všech pro tě obdiv žádám.

V jaké to větve báječné

celý tvůj strom se mi šíří,

a tajemství Tvůrce odvěčné

tu v tisíci lupínkách hoří a víří.

Zdá se mi, v ráj se propadám

v pravěké počátky země,

a sotva že dechu popadám,

Bůh hořícím keřem tvým mluví ke mně.