RATBOD FRIESSKÝ.

Už byl jednou nohou v křtitelnici

Ratbod, plavovlasý Friesů kníže,

Odina byl už se odřek, model.

Svatý Volfram, cele ochraptělý,

zbytkem hlasu ještě doličoval

život posmrtný mu, krásu nebes –

tu se Ratbod zastavil: – Což kněže,

shledám já se v nebi s předky svými,

s hrdiny a muži lidu svého,

o nichž pěvci naši písně pějí

a jichž jmena žijí v duších Friesů? –

Otázka ta oživila znovu

zmdlelý jazyk světce křestitele:

– Jak je možno tam se s nimi shledat?

V slávě nebes ty se budeš kochat

v sladkém štěstí se svatými páně,

ale pohani ti v ohních pekla

smažiti se budou v hrozných mukách –

Nedomluvil. Ratbod stáhl nazpět

nohu v křtitelnici namířenou,

zasmušil se, kroutil plavou hlavou:

– Já svých předků neopustím, kněže,

za nimi já životem šel celým,

za nimi ať po smrti jde duše. –

Pokřtěn nebyl. Pohanem žil dále,

pohanem i zemřel Ratbod friesský.