RATIMOV

Lernejská hydra zde roztáhla chřtán,

oči – dva ohromné uhly,

čoud vidíš valit se? Její to dech,

kam dolét, celý kraj ztuhlý!

Potvora sežrala lesy –

valašské lesy, co krás bylo v nich!

potvora sežrala lidi,

pohlcen každý, kdo kolem se mih!

sežrala panny, sežrala děti

tvářiček zrůměněných!

Ohnivou tlamu má, síru a jed

po leta chrlila ve kraj.

Jdeš kolem – skaliska, prokletá poušť –

milostnou píseň zde nehraj!

Rapsode, umíš-li bouřit,

na buben válečný udeř, či v štít!

ej, baťko, zahynem třeba,

ale snad zdaří se bestii stít,

zhynout-li třeba, tož zhynout čestně –

v otroctví nečestno žít!

Rudým okem celluloska

do daleka, do široka

rozhlíží se, novou oběť

lačným zrakem vyhledává –

stane se tu někdy zázrak?

přijde Herkul, zhubí hydru –

či je souzeno nám umřít

na tom břehu Ostravice

hladem, žízní, vysílením,

jak zhynula Hagar v poušti?

Bůh je vysok, car je dalek –

v žilách ještě trocha krve,

na rtech ještě trocha vláhy,

v očích ještě trocha vzdoru –

umírat jdem na svou výspu,

bez žalosti, bez povzdechu,

neželeni, neslaveni,

zákony jak kázaly nám.