RAUBÍŘI.

Jak by družbové šli s hudbou pro nevěstu –

v noc po Nepomuckém Janu, vikáři,

jsme tak z jarní pouti chodívali k městu,

roztoužená chasa a tři šumaři.

Starý měsíc mrzut ukazoval cestu,

od myslivny táhle vyli ohaři.

Ale když jsme došli pod Červené Žleby,

výskající banda vždy se ztišila, –

hrůza v plášti rudém, prázdné důlky v lebi,

za námi se černým lesem plížila.

Z houštin jak by sténal rdoušený hlas lidský

v ticho, které jenom sova rozvíří, –

v tom nám starý hajný připomínal vždycky:

tady mordovali druhdy raubíři. –

V zemi polské jak rek Byronův jsem chodil

z limanovských grůní k troskám gorlickým,

slovanskou kde krví pruský vrah se brodil,

ryšavou tvář křivě smíchem sadickým.

Když jsem na úbočích hřbitůvky zřel steré,

nejlepší kde zrno rozšlapáno v zmar,

bylo mi jak v oné dávné noci šeré,

Červených kdy Žlebů uděsil nás čar.

Slyším chropot, který proudy krve dusí,

slyším kletby, které nebe nesmíří,

vidím oči kalné, které zhasnout musí,

vidím srdce puklá v ňader krunýři –

a slov starochových maní vzpomenu si:

tady mordovali druhdy raubíři!