RCI, ŘÍME...

Rci, Říme, sne můj nad Tiberou,

proč tobě zevní půvab berou,

kus nejdávnější podstaty,

je porušen běh věků stálý,

jsou křesťanskými sociály,

aj, nové děje počaty.

Duch můj tě ctí, z tvé slávy pije,

než o ty moje sympatie

tu valně ani neběží,

však jedná se mi tady více

ve všeobecné šlamastrice

o pravou úctu k papeži.

Rci, Říme, jen, ty sne můj živý,

zda ďábel to, jenž zlými vlivy

tvou mravní bídu vytváří.

Je zdušen lesk tvůj, nebo není?

Jsou temné moci ve spojení

se svobodnými zednáři?

Tvé laury tlí. Tvé laury hnijí,

dnes pro křesťanskou historii

jsi jako služka bez místa.

Však nebýt ďábla, byl bys nepad’,

on svedl tebe trůnem klepat,

jenž pořízen je od Krista.

Tvůj purkmistr je na mou věru

sám levoboček Luciferů,

jenž nemá úcty k papeži,

neb vztáhne ruku lidská bytost

na nejsvětější nemovitost?

Však o to tady neběží.

Rci, Říme, sne můj nad Tiberou,

když ovce pána svého žerou,

tě v nitru pranic nebolí?

Já cítím žal až tady v dáli,

jdu s křesťanskými sociály.

O Tyroly – o Tyroly!