REAKCE

Zdvih’ příliš směle člověk pochodeň,

tak příliš směle, velkou churav touhou...

Čím níže sestupoval k bratřím svým

do krajů lidských temnot záhadných,

kde dosud noc a v duších nejvíce,

neviditelných zástup lupičů

jej zaskočil a zticha následoval

na cestě té, kde bratry potkával

vstříc kráčející svítajícím dnům.

A lesy zvláštní měly vzezření,

po rudém ohni krvácely stromy

a zeleň ssála smolnatý ten kouř,

arkýře, okna v rudých prohlubních

náhlého světla tvary roztavily,

i bledých tváří línou ztrnulost.

Zdvih’ k oblakům až člověk pochodeň.

V té chvíli v koutech všech a po zemi,

kde plazilo se lidství skrčené,

tma nejhroznějších lehla století.

A netopýří plémě hnulo se

a počalo si hlavy rozbíjet,

člověka bratři ve tmě zákeřné

s vydrážděnými pudy vzteklých psů

svou lidskou rdousili si důstojnost.

Zpívala hloupost lidská v ulicích

staleté písně. Surovostí pomník,

věznice černá, čtverec kasáren

bez křížů čněly jako velký hrob,

kněz, voják, lupič stejnou morálkou

přihlížel k věku podlým přečinům.

Neviditelných zástup lupičů

zaskočil toho, jenž stál s pochodní,

kus po kuse mu z duše vykrádal

a nepozorovaně tělu zemdlenému

dal uvadati právě v prostřed žní.

Pak hořící mu vyrval pochodeň,

do bláta vhodil, děsně syčící

a z dálky do tmy nejhlubší se smál.

V tmu bez hvězd přes rovník až k sněhům hor

bouřlivá zpětná vlna vystřikla.

Zpět vrhla světla blížících se hlídek,

koráby nových světel odplavila

od země tmy, kde umírala zvěř.

Kdes potmě, v hysterických orgiích

nevěstky táhnou sněhem Sibíře

svítící cestou krví zašlých vojsk.

Kdes potmě lodi o sebe trou v hloubce

své slizké boky v moři pohřbené,

kdes pyramidy mrtvol obdivují

žralok a sup, jenž dlouho nedivil se

skleněným, moudrým okem studeným.