Řeč kamení.

O pravdo, matko mučedníků skvělá,

jež sama nesla muka větší všech,

ty, která druhdy na kříži jsi pněla

a ve hranice stála požárech;

ty věčná jsi, ni zhouby tobě není,

vždyť lidstvo nese tvoje znamení;

a zapře-li tě v krutém porobení,

pak hlásá tebe němé kamení.

V mze podzimní, kdy utkal volnost naši

a mrtvolami srovnal její hrob,

ne bohu vděk, než pekel satanáši

nás klatbou stíhnuv s dílem slavných dob,

a v pouta sepjal meči zvyklá páže,

těm čelům robství vtisknuv znamení;

zda věděl vrah, i věštcům jazyk váže,

že k robům bude mluvit kamení? –

Zda věděl vrah to, tehdá na náměstí,

kdy dvadcet sedm katem kleslo hlav,

že marně bubny jeho drábů vřeští,

by mroucích slova neuslyšel dav? –

Zda věděl to, že mučedníků svatých

ta udušená slova zkamení,

že pozdní vnuky k pomstě hlav těch sťatých

zvát bude šedých věží kamení? –

Jak na hřbitově ticho, hrůzno v pláni

a šírá vlast co lůžko smrtelné,

vždyť národ na ní v těžkém umírání

a kolem jásá družstvo pekelné.

Tu žádný hlas se za lid neozývá,

všech svobodu jenž hájil v nadšení,

jen jedna řeč mu v zprahlou duši splývá

co krůpěj živná: řeč to kamení.

Co mluví kámen? – ne-li ku kamenu? –

zda hlasatele není v poušti hlas? – –

Věk stíhá věk, již lidstvo beře změnu

a světem bouří orkán – nový čas.

Hle! trůn se kácí, žaláře se řítí,

viz, féniks, volnost, vzletá z plamení

již budí spáče ospalého k žití:

a hlasitěji mluví kamení.

Zas minul věk, v němž orla smělým letem

duch lidstva vzletěl k slunci svobody,

a bližší čas, kdy nebude v jhu kletém

víc žádný tyran svírat národy.

Ne tyran víc, však kdyby národ cizí

chtěl pouta dát zas tvému rameni;

tu vyrvi z pochvy Táborů meč ryzí,

a vrahům stlumoč jím řeč kamení.