ŘEČ NAD VLASTNÍM HROBEM.

Po smrti mé ať cokoli kdo řekne –

a vím, že přemnohý mi vyčte dost –

přec věřte mi: mé žití bylo pěkné,

já, myslím, splnil jsem svou povinnost,

co předepsali mrav či zvyk či moda,

co kázal čas a co chtěl předsudek –

mé žití vždycky o tom důkaz podá,

tím vším se chlubil strakatý můj věk.

Jak jiní hrál jsem žití komedii,

kryl všední chtíč za ideální vzhled,

žil pořádně, jak lidé žili, žijí

a budou žíti ještě po sta let,

já rval se s časem o hodiny, chvíle

a s bližními jsem rval se o chleba

a zábavy jsem sháněl pošetilé,

jak velel rozmar nebo potřeba.

Oh miloval jsem, tančil, řečnil, zpíval

a výborem jsem býval, verše psal,

též krejčímu jsem časem dlužen býval

a druhy své jsem statně pomlouval;

též politicky nadšen v době jedné

jsem svářil se o svornost v národě,

buď v kavárně u okna odpoledne,

či při pivě do noci v hospodě.

Pak jako Hamlet dumával jsem také

o vlastní svojí duše rozporech

a zoufal si pro věci všelijaké

pro bezúčelnost tužeb, citů všech –

a všemu světu pak jsem dával vinu –

a druhý den zas zbyl mi posměch jen,

neb morální jsem míval kocovinu

a vůbec byl jsem spleenem otráven.

Ó všemu jsem se posmíval v svém žití,

neb – nejsa dobrým sám – jsem nevěřil,

že někdo jiný by jím mohl býti.

A život můj vždy chudší, chudší byl,

vždy méně zájmů, událostí méně

a trampot víc se hrne se všech stran –

snad nyní vstříc se dívám lepší změně

v tom divném hrobě hlínou zasypaném.

A přes můj hrob a hroby tisíceré

se starým, lživým smíchem na tváři

se v komedii lidstvo k předu bere

a vím, že staré kletby nezmaří,

všem heslům na vzdor lepším nestane se,

ať pošetilost jak chce zapírá,

ta v novém rouše vždy se nad něj vznese,

jen ona věčná jest a nezmírá.