ŘEČI MÁ!

Do jaké krásy jsi se rozvila,

stolistá růže, řeči má!

Staletími jsi zářila,

voněla's tmou,

když vládla tma.

Pták zkřehlý, krvavým naším stoletím

doletím k tobě, doletím?

Mrtvých jsi ústa zdobila,

loutno má, pýcho má,

skřivany spící jsi budila,

když červánek zářil, když tála tma.

Lodička vratká, k tobě, již miluji,

krvavou řekou dopluji, dopluji?

Co ztajeno je v tobě tváří odešlých,

věno mé, křídlo mé!

Dýchají v tobě svaté kroky jich,

ty nesmrtelné kroky vítězné.

Obejmu tě, budeš někdy zcela mou

líbezná stolistko, vonící tmou?

Ty vyšlá z šera tisíciletí,

nádherná řeko, řeči má,

hlasy všech pramenů jsou v tobě zaklety,

nářek i hrana dnes v tobě lká.

List vhozený v proud, zpívám a žaluji –

krvavými peřejemi dneška propluji?