RECITANDO. (IV.)

Ó lilije, to zahrada jest tvoje,

to hrobů klenutí, tmy hlubá koba,

kam vůle vedla, kde tě vězní zloba, –

dno skal, v tmách vyhloubená vlhká sloje?

V tuch výsluní mně kvetou myrty moje,

kde v bouřích tulíme se s druhem oba,

z myrt, požatých v den svatby, vínku zdoba

až uvede nás blaha do úkoje.

Jdi; Bůh v jas provázej tě matky blahem!

... Jak žhavě pálí pocel mladých retů,

co k polibkům se dětí rozpukají!...

Mně Bůh dal síly, nad života svahem

bych v oblak bílý spěla ku rozletu,

kde v stínu oliv ráj se panny tají.