RECITANDO. (VI.)

An katan brousí tupou širočinu

a na zkumy jí pevnou rukou mává,

má duše oddaná se Bohu vzdává

a prosí prominy i za snů vinu.

Již na rozchodnou družkám v duchu kynu,

jimž o blahu se v touhách zemských zdává,

by touha v sporech dnů jim byla práva

a život nebyl katem ku záhynu.

Kdo srdce slíbil nebi na zásnuby,

van palem dýchá útěchou mu z Elim, –

jich kmenů nepokácí topor hrubý.

Zda ťal bych zde, msty práci nezlořeče?

Mně promiň, ctná, že za vraha ti čelím.

Ó bratře, bez výtky tě čekám kleče.