RECITANDO. (VII.)

V tmu skosím lilije stvol, sněhem vzkvetlý.

Již nebude jí červánkové zoře,

zde mlhou stuhne slunné vzduchu moře, –

květ v trouchni květů svadlých ve tmách setlí.

Van vůně z bílých kalichů v den vzletlý

smrt nežne, – vane k Proměnění hoře.

Květ netřísněný, slunci dnů se koře,

ni vadna, nedbá na ostřice metly.

Žel, oběť lilije-li bídu živí!

Proč družný cit květ cudný na zmar vydá?

I v štěstí, myrta liliji se diví.

Teď zřím: Rez pout jen temné dlaně hněte.

Mně odvaha v žil tepu studem stydá.

Jen tni! Mé ruce, nebi vstříc se pněte – –

Jen teď plaň krví, sněžný touhy květe!