Redaktor.

Sedí u knih, listů neobrací...

dobře ví, co psáno v nich –

i jej stihl osud konfiskací,

a pak uved’ stav ho výminečný

od prohlídek domovních

ve výslechů řetěz nekonečný...

jakés řeči o nejdražší z otčin

lnoucí k zlaté svobodě

troufal sobě v národě

šířit tiskem – – jaký hrozný zločin!

Sedí u knih s přimhouřeným okem,

zpola myslí, zpola sní,

jak se nyní mocným valí tokem

česká síla stále mohutněji,

a jak škodě ku vlastní

nepřátelé zastavit ji chtějí –

ach, co škodí, výrokem-li soudu

bude v žalář uvržen...

vždyť je pouhou kapkou jen

v tomto dále valícím se proudu!

Sedí u knih sotva znamenaje,

jaká změna, před ním zvlášť,

vlny vzduchu halí v barev taje,

že již chýlí ku konci se vláda

Noci, jež svůj hvězdný plášť

ponenáhlu se svých ramen skládá,

a v to šedé přítmí že se leje

z lampy žlutých plamenů

ke stropu i na stěnu

cos jak kouzla z lampy čaroděje.

A co takto dále nad knih hřbety

sní a dumá na polo,

pojednou se jakýs přízrak kletý

tajůplně a tak líně zdvihá...

rozhlíží se okolo...

tuť je stůl a na něm leží kniha,

a z ní v šero, jež sem padá s hůry,

jako sloupy dýmu se

valí cos, kus po kuse –

ne, ne sloupy, živé divné stvůry.

Zírá na ně... jaká zvláštní těla...

s ciframi a písmeny!

Jedná suchá, druhá nabubřelá,

všechny bez noh, každá o ohoně,

mnohé divně skrouceny,

ani jedna rovná bezúhonně;

ale všechny šlehají svým tělem,

šlehají a kroutí se,

přímo před něj staví se

jako hadi se hlavami šelem.

„Chcete býti,“ praví, „paragrafy

našich trestních zákonů!...

ó byť jste i čněly nad žirafy,

nebojím se jako čertů kopyt

ani vašich ohonů!

Před kým měl bych oči strachem klopit?

Matka vaše – chyba zaživadla,

a váš otec – špatné té;

slovo jen, a prchnete

jako vrabci, do nichž rána padla.

Nuže, zmizte! v nivec rozplyňte se!“ –

ale zjevy netvorů

stály kolem jako stromy v lese,

a teď znova tělem mrskajíce

dolů se a nahoru,

blížily se k němu víc a více

děsným kruhem, který stále užším

stával se mu u hlavy,

a jich sykot sípavý

vyzývavě nes’ se k jeho uším.

Cosi blesklo v oka jeho zoru,

cos mu trhlo pažemi,

a on pravil v klidném tichém vzdoru:

„Nuž ať tedy pravé obrazy jste

paragrafů, jak se mi

obrážejí v mysli bláně čisté...

Ale darmo se všech stran i shora

na mě hrůzu pouštíte,

vždyť se sotva umíte

na českého dívat redaktora.

Paragrafy!... Hmota uhnětená

vždy jen podle potřeby,...

jaká může býti jejich cena?...

Paragrafy!... Který z nich, ač stvořen

z hesel plných veleby,

v lásce k lidu zapustil svůj kořen?!

Zdali spíše není moc a síla

onou půdou, ze které

ssají štávy veškeré

pro svůj život... tato křehká díla!?

Paragrafy!... Či se lepším stává

duch jich času pokrokem?

Jsou jen značky pochybného práva!

Dosud chrání vyvolené třídy

před lidskosti nárokem

příslušníků neštěstí a bídy.

Dosud lidu utahují všecka

práva křivdy řetězem,

by dál byla vítězem

despocie církevní i světská.

Dokud bude pouhé záští rvát se

s humanitou o pojem

pravdy, dobra, povinnosti, práce

na barbarském stojíc stanovisku,

že lid má být nástrojem

libovůle, špinavého zisku,

dotud také nikdy neodklidí

bojechtivá péra se

v krásném svatém zápase

za myšlénku rovnosti všech lidí.“

Ustal chvíli, však ni po té řeči

nezmizely ohavy,

strhly řev a sykot ještě větší,

po jeho se hnaly obličeji,

a jich sykot sípavý

zněl mu v uši stále zřetelněji:

„Odvolej ta slova, smělče český,

řády světa rušící –

jinak musí zasíci

nejkrutší tě pokut našich blesky!“

„Marné svody,“ volal, „nejsem dítě strachu

ni jak člověk, ni jak Čech,

ani přítel zbytečného tlachu.

Vždyť vy nejste stělesněním práva,

jak má zářit v zákonech,

však jen toho, co se do nich dává,

a já budu bojovati pořád,

dokud bude bezpráví

panovati nad právy,

na místě pak řádu pouhý zlořád!“

Děsná chvíle!... obludy se v mžiku

shlukly naň a k lavici

mrštily jím za vřavy a ryku – –

v tom se náhle otevřely dvéře...

jeho žena s konvicí

vonné kávy do jizby se béře...

hledí k muži... v hlubokém je snění,

že jí ani neslyší –

„Vstávej, čas je nejvyšší,

musíš k soudu, slyšíš, k přelíčení!“