Redaktorovo trápení.

I aby ďas tu žebrotu,

Vždyť nám utrhnou zvonec!

Jdi, Jene! ptej se, kdo to tu?

Ať jednou tomu konec.

„Pán bledý, dlouhovlasý,

Na nose zlatý okulár.“

O mravové, o časy!

Ten pohledává honorár,

Za tu poslední básničku, –

I ať jde ke všem všudy;

Že nejsem doma, Jeníčku!

O klamové! o bludy!

Jaký to zase slyším hlas,

Toť jistě někdo klinká!

Jdi, Jene, ptej se, kdo to zas

Tím umíráčkem cinká.

„Z tiskárny malý klučina

Strany těch rukopisů.“

I ať se klidí ferina,

Kdež pak bych nabral spisů.

Ať sází maličkosti,

Drobnůstek má tam dosti.

Jdi, řekni, za dvě hodiny

Že mu odešlu noviny.

I aby ďas ten zvonec vzal,

Dnes se ti lidé honí,

Jakby je někdo na mne štval;

Jdi, ptej se, kdo to zvoní?

„Panáček bledý, churavý,

Pod nosem notné kníry,

Vyzáblé dlouhé postavy,

Pod paždím má papíry.“

Toť drahé ducha dítky,

Romány a povídky!

To človíček bez zisku,

Jen sem, že přijdou k tisku.

Již zas se ozývá ten zvon,

Kdo se to sem as žene?

Toť dnes je pravý lidu shon;

Jdi, ptej se, kdo to? Jene!

„Vyzáblá, pane, ženština,

Nouze prý její jmeno.“

I ať se klidí chudina,

Nouze též moje věno.

Jdi, řekni jí, té bohaté,

Peníze že jsou kulaté,

Štěstí že není stálé;

Ať jde jen o dům dále.