REDAKTORU=PŘÍTELI.

Nepiš mi, hochu, vícekrát –

dojde vždy u nás k scéně,

při níž se vždycky musím smát

své vlastní, dobré ženě.

Vždycky, když píšeš: pošli zas,

čtenáři čtou tě rádi,

přijde má stará a můj vlas

rukou mi něžně hladí.

„Napiš jim něco, tatíčku,“

a pusu hned mi hodí,

„schyl v dlaň svou šedou hlavičku,

v níž verše vždy se rodí.“

Namítám, že dnes nelze mi

napsati ani slova – –

však fakt ten starou nezmění

a tak mě mučí znova.

Zabručím trpce pod vousy:

„Z rukávů třást to nelze –

když básník Můsu pokouší,

tu báseň – vždycky selže.

Však pokušitel, žena má,

mě a též Můsu prosí

tak dlouho, až mi požehná,

že mohu napsat – cosi.

A potom, když ten výrobek

uštvané duše zkouším –

čtenáře svoje – oh ten vztek –

za odpuštění prosím.