Redeunt iam gramina campis.

Spí ještě v lesích šedé zbytky sněhu,

však z vlhkých luk už bílá vstává pára,

plá v záři slunce, v barvách duhy hárá,

zem cítí teplo, blaženosť a něhu.

Ó, dlouhé louky strání, hájů, břehů,

z vás nesmrtelná dýchá touha stará,

zem puká tiše pod polibky jara

a v slunce žáru, v teplých větrů šlehu.

Jak odvěký a velký heros bájí

jde po kobercích vašich Život věčný,

zem objímá a k slunci pozvedá ji.

A když pak stane nebes na prestolu,

déšť bílých květin vonný, nekonečný

jak požehnání na vás padá dolů.