Reflexe historická při čtení kroniky Guadaguiniho o Arialdu z Milana.

Je divno, že i popela se báli,

když upálili kacířovo tělo,

i popel se jim plně zničit chtělo,

ať větrům vržen v plen či v mořské skály.

Pak teprve jim klidné sny se zdály,

tu hrděj svrchované vzpjali čelo,

„coelo tonantem“ kdy hlásalo dělo

nad sšlapanými lidstva idealy.

To tradice jsou popela. Však také

i jiskry, třeba v tom, co zhasnout měly,

své mají tradice a křivolaké;

vždy dráhy zpět si najdou, odkud hřměly

v triumfu proudu! V snaze krátkozraké

tu maličkost mudrci zapomněli.