REFLEXE TRUCHLIVÁ.

Jak smutný čas ta naše doba,

a jací divní lidé v ní –

půl Bazarov, půl větší Oblomova,

jsme žít i umřít neschopní.

Nám život lhostejný jak vlažná voda chutná

a k římské smrti nemáme dost sil;

tak žije duše, cynická a smutná,

jak o mládí by kdos ji oloupil.

Nám staré nestačí, dát nové neumíme,

chcem dobro, nikdo však se pro ně nezná bít,

nám bájí bůh, však před číms tajemným se chvíme,

a filosofie nás nemůž nasytit.

Dnes nejlíp těm, kdo zapomenou v boji,

jež nové ideje v svůj strhnou proud;

ti necítí tak malost doby svojí,

jim přáno nadšení korouhev rozvinout,

jít pod ní s vírou v Nové Doby ráno

a třeba klam to byl, přec ve tvář cítit vát

dech jeho příchodu, co v smutný úděl dáno

nám cítit jen svou dobu umírat.