Reflexe.

Kdo kolosem byl v myšlenkovém světu,

skráň tajil v hvězdách, nohy v moři květů,

a vryl se v děje písmem, které září,

tím hlouběj klesá svoji peruť chýle

ve očích davu, v prvotní když síle

jej nemůž’ více udržeti stáří.

Pak luza otráví mu den i snění.

My věděli to, že tak velkým není,

jak zdál se v prvním rozletu svém kdysi.

Sem s provazy a s podstavce s ním dolů!

V prach zašlapejte jeho aureolu,

ať smích mu v zpěv a v pohár žluč se mísí!

Byl velkým jednou a je malým v mžiku! –

Ó huronská to radost trpaslíků! –

Nám roven, pouze o palec je vyšší,

ten odpustíme! Velkým byl v svém mládí,

teď kmet je dětinský! – Ten sykot hadí

neznámý kdosi ukryt v stínu slyší.

Soud budoucna to; v arenu ten vstoupí,

jak Samson zvrtne lidské zvěsti sloupy

a pohřbí směšné závistníky v trosky;

a z rumů nad změť zvedá roven hoře,

již skrze mračen tříšť oblévá zoře,

se velduch zas, na skráni paprsk božský.