Reformace.

Je třeba vždycky něco reformovat

na našich pojmech, zvycích, nazírání,

je třeba vždycky nové formy kovat,

v nichž člověčenstva ideal se hrání.

Chtěl Kristus láskou k všem pomoci světu,

to meta nejvyšší vždy snah všech byla,

však napověděl pouze hlavní větu,

že láska všeho přístavem – ta zbyla.

Leč do té všední neúprosné vřavy

ta slední apotheosa jest malá,

kde o kus chleba hřmí a hlučí davy,

je parou, proti které trčí skála.

Tož skála sobectví a ješitnosti,

o kterou se i božská láska tříští,

chceš soucit za ni dáti přítomnosti

k všem trpícím tom volném na bojišti?

Zda soucit neklame jak láska klamá?

Hoď krásu jim, snad ona bohorovná

svou duhu smíru sklene nad to drama

a protivy vše idealně srovná.

A nesrovná-li – co pak lidstvu zbude,

kde láska, soucit, krása nepostačí?

Vše bude sprosté, banální a chudé,

pak věštec tvář svou musí halit v pláči.

Víc nemáme již! – Marná všecka práce

a marná naše snaha proti zlobě,

rolničkou frašky zazní reformace

jak šaška škleb – na idealu hrobě.