REFRAIN.

Kraj byl jako velká kniha, v které možno jasně číst,

hladká skála zavírala poslední té knihy list,

přímé čáry polních mezí, šikmé čáry borků výš,

a nad vším se azur klenul, vyhloubená, bezdná číš.

Mně se zdálo, tímto krajem že jsem jediný sám šel,

čet’, jak usmíval se jasem, mráčků přeletem se tměl,

čet’, co v ony líchy polí, v lesy, skály psal tam čas

od kořenů černých v zemi výš až v nebes modrojas.

A já utrh’ kvítek svlačce, bílý tak a čistý byl,

a já z něho prostou jeho, sladkou, milou vůni pil,

jak by duší země byla a ten svlačec země rtem,

a já na tom retu visel, na rtu matky, blah a něm.

A s tím svlačcem na svém retu, jak jsem kraj ten procházel,

začal hlavou znít mi refrain, vracel se a stále zněl,

jako na stuhu když dítě korálky si navěší:

Pojď a podej pohár ticha v mlází mi a ořeší!