REGINA COELl.

Tři dni a noci tři již hrozná bouře zuří;

vln síla na moři vždy výš a výš se věží,

víc hučí scirocco, víc obloha se chmuří,

a pěna příbojů dál stříká na pobřeží,

kde dům náš leží.

Ta klidná zátoka, jež samotu mi dala,

kde s ženou, pískletem jsem skryl se v unavení,

jež v malé okno nám se snivě usmívala –

teď v stálém varu jest a stále jen se pění,

a bouři konce není!

A moře modrá pláň, teď tmavě olivová,

dřív rovna zrcadlu, je rozbrázděna celá –

pluh vichru zoral ji a oře stále znova,

až po kraj obzoru jde každá brázda smělá,

jíž hřbet se bělá.

A hukot příbojů zní v dlouhých intervallech

jak chorál mohutný, jejž vichr doprovází –

svou hrůznou velebou třem lidem duše zaleh’,

sen v noci béře jim, a sotva jitro vzchází,

zní z moře beze hrází.

Až čtvrtá hrozná noc když zpola uplynula,

když cymbál půlnoční zněl ve zbystřené uši –

jak náhle podťata moc vichru ochabnula

a příboj slábnoucí když hřměl jen v noční hluši,

sen objal duši.

Když ráno povstalo, my k moři vydali se;

je vzduto ještě sic a z temna pobručuje

jak šelma po skoku, též obzor ještě tmí se,

však tu tam ve mracích již modro prozařuje,

a vítr sotva duje.

Leč na pobřeží, hle, co stop tu bouře dlouhé!

Hráz vzaly příboje, balvany rozmetaly,

jak drobné oblázky by jen to byly pouhé –

a mezi kamením tvor mořský velký, malý

i na úskalí.

Dál, dále po břehu nás bouře stopy vedou:

zde divné chaluhy, tam sepie kost bílá,

zde rosol medusy, tam škebli zříme šedou –

jak ptáče sletuje k těm divům dcerka milá,

náš vzlet i naše síla.

Teď břeh se zahýbá dál za skalinu náhle –

a když jsme obešli, v ráz uvázli jsme v kroku:

tam mezi skalisky tkví lodi tělo táhlé,

jak člověk raněný jest položeno k boku,

že mží se v oku.

Jak orel sražený zde leží bez pohnutí;

tři mocné stožáry se šikmo vzhůru tyčí,

však plachty – perutě – se nehnou v zavinutí...

Je zmaru obraz to, že vylíčit se příčí...

A racek shora křičí...

Loď hrdá, uvyklá plout napříč oceánu,

jíž v cestu dalekou se jiné hvězdy skvěly,

zde leží bez vlády, smrtelnou v boku ránu,

příď k nebi vztyčenou – a na ní nápis v běli:

Regina coeli.

Jak zavražděného to hořký úsměv na rtu!...

Jak Nebes Královna se mořem nesla včera

loď pyšná, nádherná, než osud zvrátil kartu.

Sem vlna přihnala ji v noc neb za večera –

a byla bídy dcera...

Po lanech šplhají teď k rahnům námořníci,

jí plachty odejmou i stěžně, náklad celý –

když v noci za bouře a ve tmách, ve vichřici

v své bídě, v úzkosti nadarmo píseň pěli:

„Regina coeli...“

A když pak příští noc bouř ztichlá vstala znova

a chorál příbojů nám spánek plašil s čela,

když vlnu slyšeli jsme bíti do ostrova –

nás jedna myšlenka až v den se nespouštěla:

co loď tam osamělá!

A sotva svitl den a bouře ztichla málo,

my spěšným pochodem se k lodi navraceli –

však marně: trosek jen se něco v moři kolébalo,

a s jedné – litery se ironicky skvěly:

Regina coeli...